Leden 2012

Umění je ... Přátelství

17. ledna 2012 v 10:23 | Ell |  Fanfiction/Komixy
A zatím poslední xD.

Umění je … VÝBUCH!!! HAHAHA, ten jeho vyděšený ksicht. Poslední věc, kterou vidím. Odplata je sladká. Neměl mě předběhnout. To já jsem chtěl zabít Orochimaru ,hmmm. Ale nestihl jsem to.
Sasuke Uchiha… Itachi Uchiha… Oba jsou stejní a oba mi lezou na nervy. Vlastně za pár chvilek už z toho bude lezly. Minulý čas. Přítomnost skončí a žadná budoucnost nebude. Mé konečné umění. C0. Už za pár vteřin.
Itachi by měl vidět bratříčkův roztomilý obličejíček. Ten kluk je tak posranej, až z toho nemám žádnou radost. Spíše mě to štve. Dělal ze sebe takového hrdinu. A teď tu jen dřepí. Se strachem v očích. Určitě má naděláno v kalhotách. Už se na to nedá koukat. 5 4 3 2 1… KATSU!!!
Co se stalo? Kde to jsem? Na nic si nevzpomínám? Ta temná chodba je dost deprimující. Kampak asi vede? Nejprimitivnější řešení nejspíš bude vstát z té špinavé země a dojít až na konec. Jenže co když je to do kruhu. Můžu tu chodit do konce svých dní. Ale proč mám pocit, že ten konec už nastal? Někdo se ke mně blíží temnou chodbou. Zatím mu nevidím do tváře. Je zahalený tmou. Ještě pár kroků.
To snad ani není možný. Mistr Sasori? Kde se tu vzal? Hned se ho na to zeptám. První co mi řekne je, abych mu už nikdy neříkal mistře. Neproveditelná prosba. Nebo rozkaz.
A za další na mě bez obalu vyrukuje, že jsem mrtvý a tudíž kde? No přece v pekle.
Vždy jsem přemýšlel o tom, jak to tu asi vypadá. Moje posmrtná cesta byla vždy spojena s tímto místem a já věděl, že sem prostě patřím. Nevyhnutelná, trpká cesta za vykoupením mé duše. To jsou ale pěkné žvásty. Odkud je znám? Nejspíš odněkud prostě mě to jen tak napadlo. Vykoupení duše! HAHAHA.
Mistr Sasori mě zavede do nějaké místnosti, která už není jen černá, temná a prázdná. V téhle místnosti byla spousta červených světel. Samotná místnost byla nabarvena tmavě rudou barvou a byla do nějakého obrazce. Vypadalo to jako kosodélník. Světýlka se začala transformovat do kruhu. Kroužily kolem nás. " Co to je? " zeptal jsem se Sasoriho. Ta světla mě začínala, už pěkně štvát byly strašné silná, až mě z nich rozbolelo oko. " To jsou mé hříchy. Každé světýlko za jeden a čím více svítí tím, byl ten hřích horší!" trpce mi odpoví.
Světýlko za hřích? Co to je za blbost? To jsem si myslel, že peklo má nějakou úroveň. Mučení, nekonečná muka. Ale tohle. Je to jen oslepující světlo.
"Pojď, zavedu tě do tvé komory." Kývne na mě, abych ho následoval. Suše polknu. Ale vždyt se není čeho bát. Jsou to jen světla tedy, jestli já tam také nějaké budu mít.
Mistr mě dovede k temně žlutým dveřím. Tak tohle bude asi má komora se světýlky hmmm. Já se žádných pitomě a navíc ostře osvětlených světel nebojím. Jen to svítí. Žádný strach. Jen to svítí. Jen to svítí.
Sasori se otočí a míří pryč. "Počkat, vy tam se mnou nejdete?" zakřičím za ním. Ani se neotočí a smutně mi odvětí: "Každý musíme pykat za své hříchy sám. Nikdy jsme si nebyly blízcí tak, proč by mělo záležet na tom, zda každý půjdeme svou mrtvolnou cestou sám a nebo spolu! Sbohem Deidaro."
No skvěle. Můj Mistr se chová jako by byl už konec. Moment vždyť už je konec. A já na něj zůstanu sám. Možná jsme se k sobě měli chovat líp. Dopadlo by to jinak. I když já jsem ho měl docela rád. Jako svého staršího bratra, ke kterému jsem vzhlížel, ačkoliv byl ke mně tak chladný. Občas jsem doufal, že to jen předstírá. Ale teď jsem si uvědomil pravdu. Tím, že se stal loutkou ztratil veškerou svou lidskost. Vždyť já ho jinak neznám. Stejně mi bylo líto, když zemřel. Chtěl jsem ho pomstít, ale nestihl jsem to. Ta baba chcípla dřív, než jsem mohl uskutečnit svou krvavou pomstu.
Pomalu přejdu ke dveřím. Děsím se toho, co tam naleznu. Nejspíš bych měl jít pryč. Ale co když to nejde? Co když cesta zmizela? Už nikdy neuvidím Mistra!
Nechci aby to takhle skončilo! Takhle ne! Musím s tím něco udělat! A to hned teď!
Otočím se na cestu po které odkráčel Sasori. Doufám, že projdu. Jestli ne, nezbude mi jiná možnost, než projít těmi dveřmi do mé takzvané "místnosti"!
Potřesu hlavou a vydám se dopředu. Po několika krocích se mi vybaví chvilka, když jsme tudy šli se Sasorim. Rozhodně tu byla zatáčka. Tak proč jdu stále rovně?
Se zděšením se otočím, abych si potvrdil svou obavu. Ano je to tak. Jsem stále před těmi samými dveřmi. Nepohnul jsem se ani o centimetr a to jsem šel bezmála pět minut. Co to do prdele je?
Nehodlám to vzdát. Nikdy! Znova se otočím o 60 stupňů a rozeběhnu se do temné chodby.

Půl hodiny ... hodina ... dvě ... Netuším, jak dlouho jsem zkoušel překonat tu tajemnou bariéru, která mi brání jít za Mistrem. Vím, pouze jedno. Nedokážu to přejít. Je to silnější, než já. Ať se snažím jakkoliv ... nejde to.
Stále stejné místo. Stejná chodba. A stejná cesta k mé místnosti.
Znaveně se sesunu ke stěně a skryju hlavu v dlaních. To nemůže být realita. Zdá se mi to. Přesně je to jen hrozná noční můra. Proberu se a vše bude pryč.
No, to už je i teď. Vzdal sem to. Už nikdy nebudu mít možnost prozradit Sasorimu, co jsem k němu cítil.
Zvednu se ze studené země a odevzdaně se přesouvám ke dveřím. Šahám na kliku, když za sebou uslyším své jméno.
"Deidaro, počkej".
Otočím se po hlase. Přede mnou stojí Sasori.
"Lhal jsem ti! Nikdy jsi mi nebyl ukradený." na chvíli se odmlčí ... "Budeme čelit našim následkům společně. Jako partneři. ... Jako ... přátelé."
Usměju se na něj a bok po boku vejdeme do pekelné místnosti. Ať tam bude cokoli, nebojím se. Už na to nejsem sám.

Až se odsud dostanu ...

17. ledna 2012 v 10:21 | Ell |  Fanfiction/Komixy
A další o Akatsuki z Ich pohledu.

Tma… Chlad… Úzkost… Bohužel smrt to není. Ta by byla lepší než tohle peklo. Teď lituju, že jsem nesmrtelnej. Já chci umřít!!! Můžu tu bejt i několik let. Rozmačkán kameny, prolejzán červy a dalším hnusem. Nejhorší je to, že cejtím každou svou končetinu, i když se mi zdá, že jsou hrozně daleko.
Tohle mi nijak nepomůže. Schniju tu zaživa. Ten zkurvenej hajzl.

Až se odsud dostanu, přísahám Jashinovi , že ho zabiju. Čímkoli co bude po ruce. Krásná ironika. Rozkoušu ho, roztrhám. Bude z něho stříkat krev a já se budu jen smát a čekat až začne litovat. Bude se omlouvat a prosit, ať ho radši zabiju rovnou. Nevyhovím mu. Najdu si jeho rodinu, přátele, sousedy a před tím zkurveným, zavšiveným hajzlem je budu jednoho po druhém zabíjet nehezkými způsoby. Neboj se Jashine-Sama některé ti také obětuji.

Až se odsud dostanu, najdu Kakuzu, aby mě sešil. Jestli tedy vůbec žije. Měl už hodně málo srdcí dvě, tři... nebo jedno …. které jsem mu zničil já! Je mrtvej? Zabil jsem ho? Ne, určitě žije. Ty smrady oddělal a teď se posmívá nad mým hrobem. Už ho slyším: "Měl jsi mě poslechnout. Neskončil by jsi tady. Poražen malým fakanem." A nakonec by dodal : "Tak co? Kde je ten tvůj bůh?" Ušklíbnu se. Každé hejbnutí mi způsobí bolest. Blbý šutry. Jsem tu jak sardinka. Smradlavá chcíplá sardinka v tmavé krabici. Říct tohle před Kisamem je nebezpečný. Nasral by se a začal by proklínat všechny, co žerou ryby. No jo jsou to jeho příbuzní. Vypadají stejně a také stejně honosně smrdí. Ale ani tohle mi náladu nezlepší. Bude líp.

Až se odsud dostanu, najdu nějakou menší vesnici a všechny lidi tam ti obětuju. Přísahám. Bude jich nejmíň 1000. Co to plácám. Takový blbý a trapný kecy. Vždyť mi ani nechceš pomoc. Tak proč, bych ti měl někoho obětovávat. Abych byl nesmrtelnej? V téhle situaci ti na to z vysoka seru Jashine-Sama. Ty a jen ty jsi mě do téhle sračky dostal. Kdybych byl normálně smrtelnej už bych měl dávno pokoj a prděl někde pod kytkama. Už by mi to bylo jedno. Stejná situace. Jiný scénář.

Až se odsud dostanu, odejdu od Akatsuki. Už mám téhle práce po krk. Nic mi nedává. Nic mi nepřináší. Jen mrtvoly. Dřív mi to stačilo. Ale když se zamyslím nedává to smysl. Vlastně nikdy nedávalo. Jde o to používat ten debilní mozek. Tuhle hovadinu si uvědomím až teď. V téhle hnusné díře. Zůstal jsem úplně sám. Nejhorší na tom je, že až chcípnu ani pes po mě neštěkne. Nedivím se. Byl jsem hroznej hajzl. A doplatil jsem na to.

Až se odsud dostanu, nechám se chytit. Vše o Akatsuki vyklopím. Nebo možná ne. Ostatní tu chybu musí poznat sami. A nechci bejt známej, jako "ten práskač". Prostě se nechám chytit a budu čekat na konečnej ortel. Doufám, že bude hroznej. Jen to si zasloužím. Na oprátku. Dokonce mejch dní se houpat na laně. Nechutná smrt. A bude hůř.

Až se odsud dostanu, začnu litovat svejch hříchů. Už před sebou vidim lidi, které jsem zabil. Je mi z toho zle. Tolik lidí, tolik životů. Ztracený čas. Jsem nepotřebnej. Tomuto světu by bylo líp beze mě. Už od mého narození. I když. Jedině mé narození. Pár let, kdy jsem byl dobrým člověkem. To už je pryč. Vše je v prdeli.

Až se odsud dostanu … ale co to kecám. Odsud už se nikdy nedostanu!

Dva a Jedna

17. ledna 2012 v 10:16 | Ell |  Fanfiction/Komixy
Povídka ohledně Akatsuki.

Itachi…
Je mrtvý…
Slova, kterých jsem se nejvíc bál, i když jsem to věděl. Sám Itachi mi to prozradil. O té jeho nemoci na, kterou není lék. A teď tu stojím a Zetsu se mě ptá, co budu dělat?! Povím mu, že si dám na čas voraz. Nic lepšího mě nenapadlo.
Sasukeho parta už běžela hledat svého vůdce a já se asi vydám na cestu. Ani nevím kam, jednoduše půjdu jen tak rovně a ulevím si ze své bolesti. Už jsem dostatečně daleko. Zetsua jsem nechal za zády, určitě to šel vzkázat Peinovi. Zajímala by mě jeho reakce. Určitě bude zuřit. Nejdřív Sasori,následovaný Hidanem a Kakuzu. Pak sebedestrukce Deidary s tím hloupoučkým Tobim a teď… Itachi.
Tři slzy mi stečou po tváři. Dva a jedna... dvacet jedna. Měl život před sebou. Poslední dobou se choval, jako by už ťukal na nebeskou bránu. Snažil jsem se ty jeho chmurné myšlenky zahnat. Bohužel zcela marně. Nic nepomohlo.
Když odcházel na místo, kam jsem měl poslat Sasukeho ještě se otočil a skoro neslyšně zašeptal: "Děkuji ti Kisame za krásné chvíle s tebou. Jsem velmi poctěn, že jsem mohl být tvým partnerem. Vždy, když jsem si šlápl až na úplné dno, byl jsi to ty, kdo mi pomohl. Kdo mě zachránil. A i když v Akatsuki není na něco, jako jsou city místo. Tak i přesto. Byl jsi mým přítelem. Za to jsem ti vděčný. Bohužel, tohle konec. Už se neuvidíme".
Ta poslední věta mi vyrazila dech. Už mi začalo docházet, že mé snažení bylo zcela na nic. Bylo to těžké. A teď je to ještě horší. Musím se na chvilku posadit. Cítím vinu. Mohl jsem mu nějak pomoci. Nebo ho zastavit.
Naposledy jsem toto cítil, když jsem odcházel z vesnice. Můžu být rád, že jsem se z těch maturitních zkoušek dostal v pořádku. Byl to vážně masakr. Zvednu se a pomalým krokem odcházím. Nebe se zatáhne a začne pršet.
Když ten blbeček udělal to, co nazýval konečné umění, také pršelo. Itachi vyšel před jeskyni a stál tam. Myslel jsem, že truchlí pro svého bratra. Ale on si byl tak jistý, že žije. Bylo mi ho líto.
Teď už to vím. Měl pravdu. Sasuke přežil. Vážně by mě zajímalo jak? Je to pro mě záhada. Ten výbuch zničil vše na stovky kilometrů. Nestačil by utéct. Ani Tobi. Takové veselé štěně. Vždy dokázal každého rozesmát. Ale k Akatsuki se nehodil.
Itachi. Kdepak jen jsi? Tvůj bratr je naživu. Jak sis přál. Udělal bys pro něj první poslední. Pro jeho vlastní dobro jsi mu ani neprozradil pravdu o vyvraždění klanu Uchiha. Chtěl by se pomstít. A to jsi nechtěl. Tak mladý a tak moudrý.
Najednou za sebou uslyším volání. Zastavím se. Za mnou si to sprintuje Tobi. Myslel jsem, že je mrtvý. Že by další záhada?!
To co se od něho dozvím my sebere dech. Nikdy bych netušil, že Tobi bude Mizukage-Sama. Tedy Madara-Sama. CHECH. Prozradil mi, že je mu líto, že se to musím dozvědět jako poslední. Ale mně to nevadí. Sem radši, když za nitky tahá on.
Prý mě potřebuje u týmu Taka. Mohl bych být užitečný. Alespoň tak to povídal.
V Akatsuki úkrytu jsem opět spatřil ty malé smrady. Rozhodně mi nechyběli. Suigetsu je ještě otravnější než bývál. Za jeho dětských let byl snesitelnější. Ten obr vypadá, že bude dost silný. Ale ne tak jako Kakuzu. Červenovlasá holka se tváří až moc chytře. Tedy spíše nafoukaně. A co Itachiho bratříček?! Rozhodně vyrostl. Je stejně vysoký jako Itachi. Vlastně jako byl Itachi.
Určitě má něco na srdci. Tuším, že se mi to bude líbit. I Madara vypadá, že by to chtěl také vědět. Odpověď je vážně kouzelná a také velmi sebevražedná. Itachiho bráška plánuje zničit Konohu. I blázen by věděl, že je to šílenství. Ale on je tak jistý. Jako byl Itachi. Jsou jsi dost podobní.
Ale jak se dozvěděl o pravdě? O oné noci plné krvavého masakru? Áha už vím. Snadné zjištění. Madara-Sama mu to prozradil. Itachiho mlčení bylo zbytečné. Nevím proč ale je mi o hodně líp. Chce se mi dokonce smát. Co se stalo, stalo se. Itachi už znovu neožije a jeho malý bráška bude v Akatsuki s cílem zničit Konohu. Začínám se těšit. Bude to masakr.
Podívám se na Sasukeho tým. Stojí tam tři lidi. Dva a jedna.

Neradujte se ...

17. ledna 2012 v 10:13 | Ell |  Ostatní
Od srpna minulého roku jsem tu nebyla. Byla to dost dlouhá doba na to, abych si uvědomila, že mě psaní blogu posledního půl roku moc nenaplňovalo. Poslední dobou jsem přidávala články pouze z nutnosti a myslím si, že to není nejlepší nápad.
Proto jsem se rozhodla, že sem občas něco hodím, aby to tu nevypadalo tak opuštěně.

S láskou Sherry / Ell