Z toho nemůžu :D

29. září 2014 v 19:14 | Sherry |  Ostatní
WARNING: TENTO ČLÁNEK NEDÁVÁ NAPROSTO ŽÁDNÝ SMYSL A VZNIKL Z AUTOROVA CHORÉHO MOZKU BĚHEM VENČENÍ JEHO MILÉHO BIŠONA!

Fajn, asi potom co jsem se vrátila byste ode mě mohli očekávat články, které dávají více smyslu, ale ... já z tohodle nemůžu :D
Jake a Helena ... jsou mladší ... než Sherry a Piers .... hahaha :D you get it? :D ty Japonci mě vždy dokážou rozesmát :D


Zdroj obrázků: googlisimo!
 

Finally!

11. září 2014 v 20:33 | Sherry |  Resident Evil Revelations
Brzy nastane den, kdy se za mnou ocitne i Resident Evil Revelations a já na něj budu moct vzpomínat pouze s láskou. Ze začátku mi to příliš nešlo k srdci, ale poté ... mě to dostalo. Vážně dost povedené, super příběh i postavy za to stojí ... jen ta spolupráce ... ufff :D nejvíc mi z celých RE pomáhali v RE6, jinak docela bída :D


A nyní ... nyní! .... konečně ... vyjde nový RESIDENT EVIL REVELATIONS 2! Volejte sláva a tři dny se radujte! A kdopak bude hlavním hrdinou? ... konečně, konečně ... po tak dlouhé době ... Claire Redfield! Volejte sláva a pět dní se radujte! Podle traileru i infa by mělo jít o pěkně horrorovou akci, takže by se vše mělo vrátit ke kořenům (to sice slibovali už dávno, ale ... pššttt! :D) Málo nábojů, strach na každém milimetru, strašidelné zvuky, další neschopný partner ... pardon, to ještě nemůžu hodnotit :D Ale jelikož píšu o partnerovi, tak jako v každém RE, kde se nachází Claire sebou bude táhnout nějaké dítě (sorry Steve). A nebude tím nikdo jiný než Moira Burton, což je dcera Barryho Burtona (ten by se také mohl někde objevit). Ale s Claire retardovaný děti nechodí, takže budeme doufat, že Moira nebude přítěží ... jinak skončí jako Ashley ... :D
Pokud se chcete dozvědět nějaké srozumitelnější informace, tak se mrkněte na net http:www.tricell.cz
Když už se dostalo na Claire v Revelations, tak bych docela dost ráda viděla v sedmém RE Jill s Barrym. Nebylo by to špatné je opět vidět bok po boku ;) Co myslíte vy? Nějaké názory na nové RE Revelations 2? Nebo návrhy na to jak by mě vypadat sedmé RE? Nestyďte se. Diskutujte ;)
Btw. Co by tak mohlo znamenat, že v dost Residentech se objevuje oko. ... možná už to někde bylo vysvětleno jen mě to oběhlo :D


Claire vypadá docela dobře. V prvotních fotkách se mi tak moc nelíbila, ale v novém traileru se to dost zlepšilo :)


Claire má na to vězení prostě štěstí :D





Zdroj: Screeny z traileru

Tam, kde to začalo - 1. Pláž

1. září 2014 v 21:38 | Sherry
Tak vám přináším zcela první a zcela unikátní a zcela moje ... prostě nejnovější výplod mé choré mysli :D pokusím se vám tuto povídku dávat jak nejčastěji to bude možné :)
Hope you enjoy it :3

Pláž.jpg


28.05.2014 - odpoledne
Uplynul téměř rok od incidentu v Číně a přesto se celá situace na světě neblížila k lepšímu. Každým měsícem se objevovala nová a nová hrozba a nikdo netušil odkud má začít. I já sám jsem na pochybách zda-li to někdy skončí. Vše to začalo 24. července a mnohem dříve, kdy byla třemi zakladateli Umbrelly objevena rostlina, která měla o mnoho let později změnit životy miliónů lidem na celé planetě. Není jediný kontinent, jediné místo, kde by se neobjevili bio-organické zbraně. Celé je to o jednom rozhodnutí. Na počátku nemuselo být špatné. Ale následky nasvědčují opaku.
Z pláže se zahledím na vzdálenou budovu, hluboko pohřbenou v moři času. Kam se jen dopracovala lidská krutost. Svět nezachrání další katastrofy. Možná už není naděje.
"Chrisi?" odvrátím se od toho, co zbylo z Terragrigie a s vážnou tváří pohlédnu na našeho bývalého šéfa BSAA Clivea R. O´Briana, nyní pouze našeho poradce.
"O´Briane?" oplatím mu stejnou měrou a vyčkám až ke mě dojde.
"Jako poradce BSAA a tím pádem i tvůj … bych ti …"
"Poradil, abych to vzdal?" dopovím za něj, ale O´Brianem mávne rukou na znamení toho, abych jej nepřerušoval.
"Chtěl jsem ti jen říct, že děláš chybu. Ale jelikož již nejsem tvůj šéf nemohu ti poručit, aby jsi toho nechal."
"Přesně. To nemůžeš!" pokusím se o klidný tón, ale ten mě opustil už o mnoho měsíců dříve, kdy jsem musel hlasitě protestovat proti všemu s čím jsem nesouhlasil. Ale pro všechny ty pohlaváry jsem jen malá ryba. Kdo by jí poslouchal ať křičí sebevíc.
"Chrisi." smířlivým hlasem na mě promluví, přičemž se trochu zastydím nad mým nesmyslným výbuchem vzteku. …"Já vím, že pro něj chceš jen to nejlepší … ale …" zarazí se nad dalšími slovy a dlouhou minutu ze sebe nevydá ani hlásku. O´Brian nepatřil k lidem, kteří ze sebe vyrazili, co nejvíc sraček aniž by o nich přemýšleli. Kvůli tomu si zaslouží můj respekt … i přes to, co udělal v minulosti. Zřejmě nikdy nebudu pracovat pod někým, komu bych mohl plně důvěřovat. Tím zmetkem z brýlema počínaje a naším novým šéfem konče. Zlatý O´ Brian.
"Je důležité podstoupit menší ústupky …"
"Myslíš tím pozorování, testování a podobné sračky, které z něj udělají méně člověka než jím je nyní?" opět můj hlas vystoupá do větších výšin, které nestačím zarazit dřív než dopovím poslední větu. Odpustím si několik nadávek a vztekle praštím do pískové stěny, která se pod mým úderem začne drolit. Následuje další nadávka, kterou spíš zamumlám pro sebe, takže netuším zda-li to O´Brian slyšel.
"Je to těžké. Ale nedá se to změnit."
"Kéž by se dalo."
O´Brianovi se na tváři mihne letmý úsměv.
"Měl by jsi být na základně. Dnes tam bude docela narváno." poznamená po delším tichu. …"Tak aby ses tam vešel." vtipně dodá a bez dalších slov se podívá za mě na Terragrigii.
"Nechápu k čemu to celé je. Máme vzorky všech těch virů. Je zbytečné ty lidi do toho opět zatahovat." jeden z mnoha důvodů, proč nemohu nového šéfa vystát. Vystavovat lidi tomu od čeho unikli jen kvůli vlastní zvědavosti je projev nehorázného sobectví a projevu vlastní stupidity.
"Děj mi vědět až bude po všem." s tímto se se mnou rozloučí a odejde. Mě nezbývá nic jiného než se vydat svou vlastní cestou.
 


Creepy MayDay boss!

1. září 2014 v 19:49 | Sherry |  Resident Evil Revelations
Pokud jste hráli RE Revelations a dostali jste se k tomuto bossovi, tak vás jistě velmi fascinoval jako mě :3 (v překladu, mohli jste se z něj posrat! ... pokud jste stejný hrdinové jako já :D ) a tak vám přináším velmi "cute" sestřih toho co ta nádherná příšerka ze sebe dostane. Užijte si to! A nebo si to můžete jako já stáhnout a hodit jako budíček do školy :D


Nový design

29. srpna 2014 v 18:41 | Sherry |  Bývalé i přítomné vzhledy blogu
Určitě jste si všimli, že mám nový design a mohu za něj poděkovat Wek :) přidávám link, kdyby někdo měl také zájem ;)

Příběh

27. srpna 2014 v 15:50 | Sherry |  Resident Evil Zero

Prolog

Středozápadní město v Americe, Raccoon City. Vojenský ostrov na dalekém moři, Rock Fort Island. Ostrov, který se stal druhým "Raccoon City", Sheena Island. Stále je tu spousta nezodpovězených otázek ohledně těchto zdánlivě nesouvisejících intenzivně traumatických událostí. Ačkoliv se věří, že mezinárodní korporace Umbrella je nějak zapojena, málo se toho ví o původu této tajemné korporace. Kdy byla založena? A kým? A jak byl T-Virus vytvořen? K odhalení pravdy musíme hlouběji k údálostem, které se přihodili na začátku před incidentem v sídle.


23. července roku 1998 S.T.A.R.S. vysílá tým Bravo na vyšetření série strašlivých vražd v Arklayském pohoří mimo Raccoon City. Na cestě helikoptéra Bravo dostane poruchu a havaruje v lese. Tým později objeví převrácený vojensko-policejní transportní vůz spolu se zmrzačenými mrtvolami dvou strážníků. Tým se rozdělí a polní medička Bravo týmu Rebecca Chambers najde zastavený vlak uprostřed lesa nesoucí název Ecliptic Express.


Později se střetne s infikovanými zombie. Po menším průzkumu spojí své síly s mužem, kterého eskortovali vojenští policisté, s bývalým mariňákem Billym Coenem a oba zjistí, že zbylé kupé obývají zombie, roj podivných slimáků a zmutovaný škorpion.


Poté co vlak začne nabírat nekontrolovatelnou rychlost směrem k útesu, Rebecca a Billy zvládnou uvolnit brzdy a podaří se jim odklonit vlak do opuštěného výzkumného a cvičebního centra. Rebecca a Billy zjistí, že podzemní zařízení bylo využito k experimentům Umbrelly, mutování hmyzu, pavouků a primátů. V průběhu jejich cesty Billy odhalí, že jeho jednotka byla určena k vyvraždění civilistů v Africké vesnici během civilní války, navzdory tomu, že s tím Billy nesouhlasil. Později zjistí, že jejich akce byla založena na falešné informaci.


Oba přicházejí na to, že bývalý provozovatel zařízení James Marcus spolu s Ozwellem E. Spencem a Edwardem Ashfordem objevili takzvaný Progenitor Virus, který kombinovali s virem Ebolou a vytvořili kmen viru, který byl de facto fotosenzitivní, což vyvolalo rapidní mutace. Ashford původně chtěl virus použít na pomoc handikapovaným kvůli jeho regenerativním účinkům, ale po jeho smrti Spencer spolu s Marcusem začali zkoušet jeho aplikaci na bio-zbraních, kombinovali ho spolu se slimáčí DNA, která eventuálně vedla k formaci T-viru.
Po konfrontaci s obřím netopýrem v kostele, je Billy napaden infikovaným primátem a je ztracen uvnitř podzemních laboratoří. Během toho co jej Rebecca hledá potkává Enrica Mariniho a později se utkává s vypuštěným Tyrantem než konečně naléza omráčeného Billyho. Spolu opět podstoupí boj s Tyrantem po němž potkávají Marcuse.
Je odkryto, že Wesker a Birkin nic netuší o tom, co se stalo ve vlaku a v zařízení ani, že za tím vším stojí Marcus, zaměstnanec Umbrelly, který pracoval v zařízení než byl zavražděn Weskerem a Birkinem na Spencerův příkaz. Během jeho posledních chvilek se do jeho těla dostane slimáčí královna a reprodukuje se tam dlouhých deset let než absorbuje jeho DNA a vzpomínky, které jej přivedou zpět k životu. Marcus se rozptýlí do hejna slimáků než začne pronásledovat Rebeccu a Billyho skrze zařízení. Birkin aktivuje sebedestrukční systém ve stejnou chvíli kdy Rebecca a Billy pokračují v boji se slimáčí královnou. Po vystavení slunečnímu svitu je monstrum paralyzováno. Rebecca hodí Billymu revolver a ten posledním výstřelem skoncuje se slimáčí královnou. Po zničení zařízení oba utečou do lesa a na útesu si povšimnou Spencerovy vily, o které se Rebecca dozvěděla od Enrica. Rebecca se rozloučí s Billym typickým vojenským zasalutováním a rozhodne se jej prohlásit za mrtvého. S tímto se rozdělí a Rebecca pokračuje do sídla, aby se zde setkala se svým týmem.


Zdroj textu: RE wikia
Zdroj obrázků: google.com

BSAA - Zápisky z pekla (1)

27. srpna 2014 v 11:55 | Sherry |  Fanfiction/Komixy

Další část z mé nedokončené povídky je tu ;) připravuji se na novou, tak moc článků nepřidávám.


13. 11. 2012
Úterý, 14.21 p.m.

Za půl hodiny přistáváme. Mezitím jsme si čas zkracovali hraním karet i když někdo zase navrhoval flašku, což jsem okamžitě zatrhl. Po další čtvrt hodině je nechám hrát samotné a stoupnu si k oknu. Opřu se o stěnu a zahledím se na mračna.
Jak byl život jednodušší bez bioterorismu a B.O.W. O jedno zlo míň. Aspoň pro několikset miliónů lidí. Lidé, kteří žili v oblastech zasažených bio-organickým virem. Lidé, kteří to nepřežili a nebo si nesou následky do současnosti. Vše to závisí na penězích a na moci. Na moci především. Ale jde i o pomatené mysli lidí typu Wesker, kteří si myslí, že tím změní svět a zavedou nový řád. Že se stanou bohy v chaosu propadlém světě, za kterým budou stát oni.
Ani nevím, co všechno by se změnilo kdybychom v Arkaylském lese nalezli pouze nějakou divokou zvěř, která by napadala turisty. Kdyby nic jako B.O.W. neexistovalo. Kdyby Wesker byl jen naším kapitánem a to že by nezaplatil výplaty by bylo to nejhorší, co kdy udělal. Kdyby se všichni mí přátelé dožili 21. století stejně jako já, Jill, Barry a Rebecca. Zasloužili si lepší osud. Stejně jako lidé v Raccoon City. Stejně jako lidé na celém světě, kteří doplatili na choré mozky hlavounů Umbrelly a jí podobných organizací.
"Za pět minut jsme na místě, kapitáne." vytrhne mě ze zamyšlení Piers, který se vedle mě objevil jako blesk z čistého nebe. Obloha se mezitím zatáhla. Budeme mít co do činění s příjemným počasím. Jakoby B.O.W. bylo málo.
Piersovi, stojícímu vedle mě, zapípá mobil. Letmo se na něj podívám, zrovna když vypíná jeden z dotěrných příspěvků, s kterými se tak rád chlubí.
"Vymazal jsi to?" s dobře zahraným nezájmem se ho zeptám. Můj parťák nejdříve zastrčí telefon a až poté zareaguje na můj dotaz.
"Jsem v práci." s tím odchází a nechává mě u okna samotného. Možná to přeci jen nebere tak vážně. Pousměju se a vracím se za mými muži. Když jedeme na misi polovinu z nich skoro vůbec nepoznávám. Z rozesmátých tváři jsou rázem vážné a zachmuřené. Hloupé vtípky a probírání pánských večírků je odsunuto na druhou kolej. Hlavní prioritou je zastavit a zničit zdroj nákazy a pomoc tamním obyvatelům.
"Místní tým Delta už je na místě." ozve se z vysílačky.
"Rozumím!" krátce odpovím a začnu se připravovat na přistání. Ostatním se zračí na tvářích rozdílné pocity. Na nováčcích jako je například Finn jde vidět, že jsou dost nejístí a nervózní. Neví, co mají očekávat, neví do čeho jdou. Zatím.
Na starých známých tvářích jde poznat smutek, nenávist i touhu to vše jednou provždy ukončit. Ale to je pouze marná myšlenka. Vždy, když se to o krůček zlepší o další krok se to zhorší. Brzy už naše jednotky na to vše nebudou stačit. Brzy už ne!
"Tak jo chlapy, na místě přistání na nás bude čekat místní tým Delta, který nám osvětlí situaci a bude naší pomocnou rukou. Zatím, co jediné víme, je to že se v okolí Londýna objevili B.O.W., které je zapotřebí eliminovat. Rychle, čistě a bez ztrát. Rozumíme si?"
Na to všichni sborem zahulákají: "Ano kapitáne!"
Můj tým se dnes skládá z osmi lidí. Mě, Pierse Nivanse, Joshe Stonea, který se nechal přeložit, Kirka Mathisona, který se nám stará o odvoz, Dana DeChanta, Davea Johnsona a nováčků Finna

Macaulaye a Marca Rose. Osobně si myslím, že Finn je ze všeho vyděšenější, než Marco. Ten se to snaží skrývat pod drsňáckou tváří a myslím, že se mu to docela daří.
Kirk nám oznámí, že přistáváme. Před výstupem si všimnu, že Dave ještě Kirkovi něco pošeptal a pak mu strčil do ruky nějaký dopis. Zavolám na něj, aby si pospíšil. Urychleně se rozloučí s Kirkem a společně se mnou opustí helikoptéru. Ta se po chvíli vznese do vzduchu a odletí načerpat palivo. Ještě mávnu na Kirka, než se ztratí za obzorem a pak se společně vydáme k týmu Delta, který už postával okousek dál.
"Vítejte v Londýně!" kývne nám kapitán týmu Delta, se kterým si podám ruku. Jeho stisk byl pevný a jistý.
Dále jsme s pozdravy moc neotáleli a hned jsme se nechali informovat o situaci poblíž Londýna.
"Na severu byl vypuštěn virus do ulic. Tuto oblast jsme okamžitě zajistili a dostali odtamtud, co nejvíc civilistů. Pro zatím si nejsme jisti původcem útoku, ale víme, že to začalo zde." ukáže velitel týmu Delta na místo na mapě. "45 km severně od Londýna. Nachází se tam menší vesnička. S prozkoumáním jsme čekali na vás."
Kývnu a hned začnu dávat rozkazy: "Měli by jste zůstat zde." ukážu na tým Delta. "Prozatím je to jen průzkumná akce, na kterou bude třeba jen jednoho týmu, pro případ kdyby to bylo jen na odlákání pozornosti."
Druhý velitel, který se nám představil jako Nathaniel Stewyn, můj návrh odsouhlásí kývnutím hlavy.
"Slyšeli jste! Zabezpečte pro jistotu všechna místa v Londýně blíž severu." zahlaholí zbodra na své vojáky, naposledy nám mávne na pozdrav a odběhne i se svým týmem.
"Fajn, nebudeme zbytečně hluční. Pokud jsou tam lidé nemusíme je hned vyděsit. Kdyby se tam objevila nákaza nikdo si nebude hrát na hrdinu. Může tím ohrozit nejen svůj život, ale i životy nás všech. Je vám to jasné?"
"Ano kapitáne!" zasalutují mí muži a vydáme se na dlouhou cestu.

Stín Katedrál

22. srpna 2014 v 16:14 | Sherry |  Fanfiction/Komixy
Rozhodla jsem se vám sem hodit jednu ze svých novějších povídek, která je na motivy Frankensteina od Mary Shelley a seriálu Penny Dreadful. Není to hotové, ale první část to má ;)


Žánr: Historické drama
Postavy: Caliban, Victor Frankenstein, Nevěsta
Pairing/friendship: -
Warning: Spoilers
Rating: G
Počet kapitol: 1- ...


Umění milovat

Ani na okamžik se neopovážím spustit zrak ze své milované. Příliš se obávám, že by se můj sen mohl rozplynout a místo mé budoucí nevěsty by na mě pohlíželo pouze prázdné operační lůžko. A takovou ránu bych neunesl. Ne potom, co jsem přišel o jediného přítele, kterého jsem měl. O jediného člověka, který na mě nepohlížel jako na zrůdu, na nechutné stvoření, které se vynořilo z nejzažších hlubin pekel. Vlastní chybou jsem se připravil o právo se s ním vídat. Ale alespoň naposled bych jej toužil spatřit. A řádně se s ním rozloučit.
Můj stvořitel vedle mě nadále vykonával svou práci, aby se mé existence mohl bzry zbavit. Nebo také ne. Do tohoto muže je velmi těžké nahlédnout. Dal by se přirovnat ke klubku tajemství, které se velmi těžko rozmotává. A ne každý na to má cit i trpělivost.
"Budeš tu postávat dlouho?" vytrhne mě ze zamyšlení stvořitelův nepřívětivý hlas. Také mi přijde, že se mnou zachází jak se zrovna vyspí. … "Nehodlám tvrdit, že mi tu překážíš, ale … překážíš."
"Půjdu se projít."
Frankestein téměř nepostřehnutelně přikývne na souhlas a nadále se věnuje mé překrásné nevěstě. Jeho výběr si nemohu vynachválit. I když při pohledu do ní se můj stvořitel propadá téměř do katatonického stavu, kdy mě téměř nevnímá a pouze odbývá svou práci. Jako by ji kdysi znával. Ale já jsem poslední osoba, které by se svěřil.
V tichosti opustím místnost i budovu a s pláštěm zakrývající mi tvář se vydám uličkou směrem k řece Temži. Pobýval jsem u ní velmi často. Když jsem zrovna nevypomáhal v divadle nebo nepronásledoval svého stvořitele. Upíral jsem do ní zrak a pozoroval jsem jak voda klidně plyne. Téměř jako náš čas na této zemi. Tedy ne můj. Já jsem nová forma života. Můj čas na zemi je nevypočitatelný.
Pokoušel jsem se přivyknout té tváři, té zrůdné tváři, která na mě pohlížela z řeky, ale nedokázal jsem se na ní dívat déle než pár minut. Tak se mi hnusila. Stejně jako všem lidem. Jak bych se s ní mohl vmísit mezi krásné smrtelníky. Jak bych s nimi mohl splynout. Není jediná naděje než žít s mojí družkou daleko od lidí. Někde v pustině, kde budeme žít jen sami pro sebe. Pro naši lásku a pro naši budoucnoust. Občas jsem si představoval, že ta tvář není má. Pouze že náleží nějakému démonovi, který mi cloní mou vlastní podobu. A já jsem stejně nádherný jako kterýkoliv muž či žena na této planetě. Mohl jsem si představovat, že jsem mezi lidmi oblíbený, že mě zdraví s úsměvy na tvářích a že mě i mohou milovat.
Po tváři mi steče slza. Otřu si ji, abych se nemusel dívat ještě na plačící zrůdu. Není nic více k smíchu, když takto hrozivá věc pláče a projevuje nějaké emoce. Emoce, patřící lidem a ne někomu jako jsem já. Kdybych neměl naději na lásku dávno by se ze mě stala ta zrůda, za kterou mě všichni pokládají. Nemrhal bych slitováním a ničil bych tu krásu, do které jsem zapadl. Zničil bych tu krutost, kterou na mě lidé snášeli stejně jako se z oblohy snáší sníh. Jejich chování vůči mě bylo předpojaté. A mě by nečinilo nic větší chuť ke štěstí než pomsta.
Ale veškeré tyto myšlenky jsou zažehnány při pomyšlení na ní. Na mou přenádhernou nevěstu se špinavě blonďatými vlasy, které i přesto září jako samo slunce. To je můj důvod žít, milovat a odpouštět.
V tichosti se odplížím od místa, když si povšimnu jak mě jeden malý klouček se zájmem pozoruje. Netrvalo by dlouho než by se jeho nevinná tvář změnila ve vyděšený výraz a on by se s křikem rozeběhl za rodiči, kteří by proti mně zburcovali polovinu Londýna a já bych už nadále neměl klid k přemýšlení o naší budoucnosti. Mé a mojí družky.
S nejasným cílem cesty projdu přes Baker street a později zajdu do nejhlubších koutů Whitechapelu. Do místa, ve kterém řádil muž známý pod přezdívkou Jack Rozparovač. Nejednou mě kolemjdoucí označili tímto přízviskem. Podle mého vzhledu jim přišlo zcela přirozené, že bych ty hrůzné mordy na lehkých ženách mohl provádět já. Přitom ony jsou skoro stejnými vyvrhely jako já. Navíc to nebyli pouze ty ženy, které se dostali pod skaplpel známého Londýnského vraha. Není horšího města než Londýn. Není příhodnějšího místa pro vraždu.
S těmito myšlenkami se zastavím před kostelem. Starým skoro poničeným kostelem pro nejchudší vrstvu města. Mohli by mě tu přijmout. Nebo možná pouze vyslechnout. Slýchával jsem lidi, kteří odcházeli od zpovědnice. Tvářili se stejně jako by jim kdosi ulevil od jejich starostí, nabídl se, že ten těžký balvan jejich problémů ponese místo nich. Nejsem sice Boží ovečkou, ale na tomto světě se nenachází mnoho míst, kde bych mohl klidně spočinout. Divadlo mi už nemůže poskytnout útěchu ani lidé v něm. Než moje družka nabude vědomí musím se zařídit zcela po svém.
Slétnu pohledem dolů ke svým chvějícím se rukám. Možná bych neměl … ale život je příliš krutý než abych se mohl zamýšlet nad myšlenkami typu "Možná bych neměl ...". Bez dalšího otálení vezmu za chladnou kliku a vejdu dovnitř. Hruď se mi sevře, když se octnu v neskutečně chladné místnosti plné lidí sedících na lavicích. Moje srdce se zachvělo jako pokaždé, kdy jsem se ocitl v přímé blízkosti u mnoha osob, které by mě s chutí viděli viset. Ale nikdo si mě nevšímal. Každý z mužů, žen, dětí nebo starců seděl nebo klečel a ve vší tichosti se modlili. Příchod nevítaného tvora ani nezaregistrovali. V duchu si oddechnu nad tímto smilováním a vkročím více do nádherné ozdobené místnosti. Po pravé straně si povšimnu krabičky. V ní byli naházené mince jakékoliv hodnoty. Na krabičce stál nápis "Daruj pokud můžeš a Bůh ti žehnej." Zalovím svou ohromnou rukou v kapse kabátu a vytáhnu jednu z posledních mincí, které jsem dostal od Vincenta za práci, kterou jsem dříve vykonával než jsem zničil jednu ze svých prvních i posledních šancí na život. S menší potěchou na srdci ji vhodím do krabičky pro lidi, kteří peníze potřebují mnohem více než-li já.
Místnost zela tichem kromě téměř neslyšného modlení. Zatočím doleva a projdu kolem několika lavic obsazených smrtelníky. Na pár vteřin na ně pohlédnu. Na jejich mramorové tváře skoro jako vytesané do těch nejkrásnějších tvarů. Pastva pro oči, potěcha pro duši. S trpkou závistí se odvrátím a zalezu do zpovědnice, aby se nestalo, že by mě něčí oči zahlédli. V kostele se nacházejí jen samé krásné věci. Nikdo by netoužil spatřit monstrum.
Kdysi mi Vincent vypravoval o jeho první a poslední návštěvě kostela. Dalo mi to pomocnou ruku, abych tušil jak se při zpovědi chovat. Po tváři mi přelétne pobavený úsměv, když si vzpomenu na Vincentovo vypravování.

"Nemůžu si pomoct. Vždy když vidím kostel, tak si jej spletu s katedrálou. Prokletí herců. Nikdy pořádně nevytáhnou paty z divadla, jak jsou zahledění do sebe a chtějí se jen bavit. Zábava jde vždy za nimi a ne oni za ní. A ještě aby měli zatoulat někam, kde je klid a lidé se tam kají. Pche, to vůbec nejsme my. Nezapomeň. Divadlo, plné sviní. Ty se do kostela nezatoulají ani kdyby si jim tak hodil kost."

"Otče odpusť neboť jsem zhřešil." pokřižuji se a zlehka usednu na dřevěné posezení. Ne veškeré sedátka dosud unesli mou váhu, proto jsou mé obavy dosti opodstatněné. Nesedím v tichu příliš dlouho, když se z druhé strany ozve velmi příjemný hlas.
"Jsem tu jménem Boží a jeho syna Ježíše Krista. Pověz co máš na srdci synu."
Mé srdce pookřeje pod mužovou laskavostí, kterou mi dopřává svými slovy. Kdyby mě jen spatřil.
"Já …. potřebuji se svěřit … potřebuji … potřebuji …." zadrhnu se a po tváři mi steče další osamělá slza.
"V pořádku synu. Začni až budeš připraven."
Řádně se nadechnu, abych uklidnil své zběsile bijící srdce a pokračuji.
"Potřebuji si s někým promluvit. Chci … chci vám vyprávět svůj příběh."
"Samozřejmě, jen do toho."
"Jen … možná to bude znít absurdně."
"Na tom nezáleží. Každý má právo vypovědět svůj příběh a nikdo mu ho nemůže vyvracet, protože pouze on ví jaká je pravda." s moudrostí mi dodá odvahu a já se mu rozhodnu věřit. Po dlouhé době člověk, ke kterému bych mohl mít blízko.
"Nenarodil jsem se tak jako většina lidí … nejsem jako většina lidí. Každý se rodí ze spojení muže a ženy, ale já … já se zrodil v krvi a bolesti. Již jako dospělý s chápáním novorozence. Stvořil mě člověk, ne Bůh. Neptejte se mě otče jak to učinil. Nejsem zběhlý v přírodních vědách ani v lidské anatomii. Neumím vytvořit život, vím jedině, že tento muž to dokáže. A tento muž mě hned při mém narození opustil." po tváři mi steče další slza, následovaná další a další. Nebráním jim a nechám je volně stékat.
"Cítíš k tomu muži … ke svému otci nenávist?" zeptá se mě kněz na ošidnou otázku. Zahloubám se nad ní, ale ani jako mnohokrát ve svém krátkém životě na ní nedokáži nalézt pravdivou odpověď.
"Popravdě otče …. nemám tušení. Musel jsem se všemu naučit bez něj. Mluvě, chování, způsobům. Každý den jsem vyhlížel z okna a učil se od lidí a ve skrytu duše jsem stále doufal, že se vrátí."
"Jedna z nejhorších věcí, které člověk může zažít je opuštění vlastním rodičem. Je to vůči tobě kruté dítě."
"Bylo to kruté … ale lidé jsou krutá stvoření bez špetky citu."
"Synu, ne vždy tomu tak je."
"V mém případě ne. … poté co jsem se naučil vše potřebné, abych se mohl vypravit do světa, rozhodl jsem se najít svého stvořitele nebo jak vy říkáte …. otce. Moje původní myšlení spočívalo v tom, abych se mu pomstil. Ale můj cíl se jednoho dne změnil. Dorazil jsem do Londýna, kde můj otec přebíval. Nic není tak kruté jako Londýn. V jeden den jsem na vlastní kůži poznal jeho krutost … a na tu druhou laskavost. Pochopení. Potkal jsem člověka, který ve mně neviděl zrůdu."
"Počkejte synu. Proč by ve vás kdokoliv měl vidět zrůdu?" zarazí mě svou otázkou farář. Na moment mě postihne naprosté šílenství a já ze své strany odkryju mříž, která mezi námi byla. Ve tváři tohoto ctihodného otce se objeví zděšení, ale neučiní to, co většina lidí.
"Synu, kdo ti to provedl?" téměř bez dechu ze sebe dostane. Odvrátím se od něj a schovám svou tvář ve stínu.
"Můj otec. … Proto mě překvapilo, když se ke mně tento muž … Vincent choval jinak než všichni lidé okolo. Ve tváři se mu neobjevilo zděšení ani pohrdání. Usmíval se na mě, podal mi pomocnou ruku v nouzi a vzal mě pod svá křídla … ale já to celé pokazil." potlačím vzlyk a ještě více se zatlačím do kouta aniž bych pohlédl na faráře.
"Co se stalo, synu?"
"Jen jsem … jen jsem si přál, aby mě někdo miloval. Jen jsem …. chtěl být milovaný." na vteřinku umlknu, abych si otřel slzy z očí a poté se opět narovnám, stále s pohledem upřeným do podlahy. …. "Každý si přeci zaslouží být milován, ne otče?"
"Samozřejmě. A každý také milován je. Pokud ne lidmi, tak Bohem."
"Bůh mě nestvořil. Proč by mě měl tedy milovat … proč otče?" vyslovím svou otázku, na kterou mi ctěný otec neodpoví. … "Chápu. Jen jsem … potřeboval jsem se vymluvit. Už je mi mnohem lépe. Děkuji vám za váš čas otče." urychleně ze sebe dostanu a než farář stačí cokoliv říci, vyjdu ze zpovědnice a přitom opustím i klidné útočiště kostela.
Při mém rozrušení narazím do kolemjdoucího. Vyhrnu upřímnou omluvu, ale muž si už stačí povšimnout mého vzhledu. Stejně jako ostatní. Před očima se mi přehraje má vzpomínka na první pohled na Londýn. Scéna se opakuje. Opět se ocitám na zemi a aniž bych cokoliv způsobil jsem nemilosrdně zkopán před chrámem Božím. S opětovnou nenávistí v duši se odplazím co nejdál a jako krysa z kanálu se vrátím do Frankensteinova příbytku. Ale naleznu pouze prázdnou místnost, pokud nepočítám mou nevěstu, která stále leži v mrtvé letargii na operačním stole. Sejdu po schodech dolu a povšimnu si lístku u těla mé milované. Zavětřím zradu a rychle vezme list do svých rukou, abych ho zběžně mohl prolétnout očima.
"Musel jsem odejít. Brzy se vrátím. Nic s ní nedělej! V.F."

Papírek vrátím na původní místo a opět jako po mnoha hodinách se zahledím na tu půvabnou tvář. Po mnoha pokusech mého stvořitele, ona bude perfektní.

Top 20 nejstrašidelnějších potvor z RE

22. srpna 2014 v 15:04 | Sherry |  Videa
Při prohledávání Youtube jsem našla jedno velmi zajímavé video o top 20ti nejhorších monstrech z celé RE série. A s mnoha souhlasím, jen mi tak chybí například Ustanak. Ale s tou jedničkou zaručeně souhlas :D


Alice Killed by Real Cast of Resident Evil

22. srpna 2014 v 15:02 | Sherry |  Videa
Díky lásce, kterou chovám k americkým Residentům jsem přidávám video, které perfektně odrazuje můj postoj vůči té slátanině od Andersona s jeho ženou v hlavní roli.


Kam dál